Vliv Konstantinismu na Církev 4.část
6.4 Vznik papežství
Ke zrození papežství došlo na Západě. Do Konstantinovy doby tu byly pouze náběhy k přednostnímu postavení římských biskupů i mimo Itálii. V 5. století však vzrostla jejich moc a prestiž tak, že požívali nejen velké autority mravní, ale domohli se i rozsáhlé právní moci v církvi. Vliv na tuto změnu mělo především zeslabení císařské moci na Západě, způsobené jednak přenesením císařského sídla do Byzance, jednak porážkami od Germánů. Další významnou skutečností byl fakt, že Řím za dogmatických sporů ve 4. a 5. století vždy zůstal ochráncem, oporou a nositelem ortodoxie.85
Vlastním zakladatelem římského primátu a prvním skutečným papežem byl Lev I. Veliký (440-461). Primát zdůvodňoval a podepíral cílevědomým rozvíjením Ježíšových výroků z Mt 16:18 a J 21: 15-17. Jeho zásluhou bylo na IV. ekumenickém koncilu v Chalcedoně v roce 451 formulováno vyznání víry, v němž je Kristus označen jako jediný ve dvou přirozenostech (božské a lidské) a to nesmíšeně, neproměnně, nerozděleně a nerozlučně. Monofyzismus byl odsouzen a chalcedonské vyznání se napříště stalo základnou všeho pravověří. Současně koncil potvrdil prvenství římského biskupa v církvi.
Prestiž Lva I. byla podepřena i politickým děním, kdy za obecného rozvratu v době stěhování národů odhodlaně zasahoval do politických a vojenských událostí v zájmu Říma a Itálie. V roce 452 odvrátil hunského krále Attilu od zničení Říma a o pár let později (455) minimalizoval řádění Vandalů. I když nemohl zabránit plenění, dosáhl alespoň toho, že Řím byl ušetřen od vypálení a vraždění.86
Papež Gelasius I. (492-496) rozvinul nauku o dvou mocích, které vládnou světem, biskupské - duchovní a císařské - světské. Ve svém dopise východořímskému císaři Anastasiovi napsal, že v oblasti veřejné správy uznává svrchovanost císaře a jeho zákonů, ale významnější je moc duchovní, protože i panovníci musí skládat účet Bohu. Proto stojí výše než císař, protože je Bohu odpovědný i za panovníky a protože udílí svátosti.87
Spolupůsobením rozličných příznivých skutečností a politických okolností se římský biskup stal jedinou skutečnou duchovní i světskou mocí na Západě, jedinou autoritou, která se stala tmelem duchovním, kulturním, i politickým. Západní církev s papežem v čele se díky splynutí katolicismu s římským nacionálním cítěním stala pokračovatelkou západní říše a papež neoficiálním západořímským císařem.88
6.5 Rozmach Byzantské říše za Justiniána
Východní panovníci se vojenskou i politickou cestou bránili vlivu a výbojům svých germánských sousedů, čas od času střídaných nájezdy kočovných Hunů. Postupně se však příliv germánských dobyvatelů ustálil a východořímská říše se ze zápasu s nimi zotavila.
V 6. století na trůn nastoupil Justinián I., po dlouhé době císař velkého formátu. Za jeho vlády v letech 527-565 se byzantský stát pozdvihl k jednomu ze svých vrcholů. Jeho touhou a ideálem byla obnova původní slávy, moci a rozsahu Římské říše, impéria, v kterém by antika byla spojená s křesťanstvím. Císařským vojskům se podařilo dobýt bývalé africké kolonie (533) a po dvacetiletých bojích Itálii (554) současně s jihovýchodní části Hispánie.
Podobně jako mnoho jeho předchůdců chápal církev jako sjednocující faktor ve státě a proto se pokoušel, i když neúspěšně, odstranit její rozkol. Byl pokračovatelem a dokončovatelem výstavby křesťanského císařství, zahájené už Konstantinem Velikým.
V čele státu stál jako absolutní, neomezený panovník, jenž osobě věřil, že obranou i šířením státu vykonává posvátné poslání. V jeho pojetí panovnické moci, které na Východě zobecnělo i na další staletí, se projevoval vliv orientálního kultu krále jako božské osoby. Skláněl se před Bohem, ale jako křesťanský císař se stal Božím náměstkem na zemi a v jistém smyslu bylo na něj přeneseno i nejvyšší kněžství. Byl šiřitelem, ochráncem a strážcem církve a čistého učení a věřil, že jeho odpovědnost spočívá v utváření a řízení říše na křesťanských základech. Jako křesťanský císař byl povýšen nad všechny ostatní lidi i nad všechny jiné panovníky.89
Lesk panovnického majestátu měl představovat odlesk majestátu Božího. Císař byl uznáván za náměstka oslaveného Krista, proto mu byla okázale projevována podřízenost a úcta poddaných a úředníků. V jeho osobě došlo k plnému a maximálnímu rozvinutí byzantinismu a césaropapismu. Vládl nad státem i nad církví, přičemž oba subjekty mu splývali v jedno. Svůj absolutismus přenášel i do církve, což vyjádřil větou: "Vůle panovníka je nejvyšším zákonem"90. Svými zákony upevnil organizaci církve a reguloval povinnosti a práva biskupů. Hromádka tvrdí 91, že cařihradský patriarcha byl ve skutečnosti "akorát nejvyšším kaplanem svého císaře". Získal rozhodující vliv i na římské papeže, které používal i zneužíval jako nástroje své politiky. Rozhodoval o jejich sesazení (např. papež Silverius) i zvolení (např. "byzantský papež" Vigilius).92
Novými zákony vystoupil proti vyslovenému pohanství. Zbývajícím pohanům bylo uloženo, aby se sami přihlásili o vyučování a o křest, jinak byli zbaveni občanských práv. Pohanský kult byl přísně zakázán, chrámy byly bořeny nebo přeměňovány v křesťanské, pohanským učitelům byla zakázána veškerá činnost. Pro manichejské a jiné heretiky vyhlásil trest smrti. Snažil se je přesvědčit a když neuspěl a neobrátili se, mnoho z nich nechal popravit, včetně šlechticů a senátorů93.
7 SHRNUTÍ
Již za vlády prvního křesťanského císaře se začaly projevovat čtyři nejdůležitější prvky konstantinismu: cásaropapismus, byzantinismus, zesvětštění a zpohanštění církve. Bohužel tyto negativní tendence nebyly potlačeny hned v zárodku a tak můžeme sledovat jejich postupný "rozvoj a rozkvět", až byla infikována převážná část církve. Tak např. césaropapismus, který dosáhl svého určitého vrcholu v 6. století za Justiniána I., se velice rychle začal zabydlovat v samotné církvi. Jeho principy se u římského papeže projevovaly přes středověk (v 8. století vznik církevního státu, od 12. století boj o světovládu atd.) až do nedávné minulosti (vyhlášení neomylnosti v minulém století apod.)
Césaropapismus a další formy konstantinismu ale nebyly primárním zdrojem nešvarů, které postupně vnikly do křesťanství. Samy byly pouze ovocem a důsledkem příliš těsného sepětí a někdy až splynutí církve se státem. Je zřejmé, že nejvýznamnějším impulzem k zasahování světské moci do otázek víry byl způsob vlády Konstantina Velikého a některých jeho nástupců. Přesto největší díl zodpovědnosti a viny za následný vývoj si nese církev sama. Nebylo chybou panovníků, že v nové situaci neobstála a neodolala jejich tlaku.
Přizpůsobivost je pro církev v každé době velkým nebezpečím. Velké množství křesťanů se vždy rádo přizpůsobilo svým přirozeným touhám po pohodlí, klidu, moci a cti. Toto nebezpečí se stupňovalo proto, že se církev začala organizovat v rámci státu a podrobovala se státním a národním požadavkům. Ztrácela více a více vědomí duchovní, teologické a mravní suverenity. Zestátnění a znárodnění ji připravilo o svéprávnost a vnitřní svobodu a tím také, i když se to zdá paradoxní, o pronikavý vliv na kulturní vzestup národů. Církev přestala vést a začala být vlečena. Velkých pastýřských osobností, které dovedli proti veřejnému mínění a proti vnější moci držet vysoko měřítko své víry a života, bylo poměrně málo. I když bylo pohanské uctívání císaře nahrazeno kultem křesťanským a odpadly úřední modloslužebné povinnosti, církev si neuvědomila, že tím nebyla zrušena hranice mezi ní a politickými a společenskými řády. Oficiální život, dvůr, armáda i úřednictvo se formálně staly křesťanskými, ale svojí podstatou se církev jako Boží obec nepřestávala hluboce lišit od státu a světské společnosti. Ani když se politické, právní a mravní podmínky zlepšily a když v evropské společnosti formálně zmizely pohanské kulty, rozpor mezi církví a "světem" nezanikl.
Je neštěstím církve, že připustila záměnu světské moci s mocí duchovní nebo přímo jejich splynutí. Funkce obou mocí jsou odlišné a mohou správně sloužit Bohu jen tehdy, zůstávají-li v mezích, které jim jsou určeny. Církev se prohřešila a učinila chybu, když si vyžádala nadvládu nad královstvími, podobně jako se zase přecenila světská vláda, kdykoli chtěla mít poslední slovo nad lidským svědomím. Pravé církvi není třeba pomoci svědské moci.
Církev zapoměla na Ježíšova slova z J 18:36 kde říká, že Jeho království není z tohoto světa. Zapoměla, že je od počátku společenstvím lidí, které má středisko svého života a myšlení v nadsvětském Bohu a které světu přináší svrchovaná Boží měřítka. Zapoměla, že původem a určením zůstává hostem a příchozím, že je dobrovolným společenstvím věřících, obenstvím poutníků kteří, mají Boží občanství. Podobně jako duše dlí v těle, ale není z těla, tak stejně i křesťané žijí ve světě, ale nejsou ze světa. Vědomí být hostem a cizincem ve světě patří zrovna tak ku podstatě církve jako vědomí, že svět je Božím dílem.
8 ZÁVĚR
Jaký tedy byl vliv konstantinismu na církev?
Na základě Ježíšova výroku z Lk 6:44, že "každý strom se pozná po svém ovoci", můžeme usuzovat, jak by pravděpodobně zněla odpověď na tuto otázku.
Je pravda, že díky Konstantinově vládě bylo zastaveno a už nikdy neobnoveno pronásledování křesťanů ze strany pohanů. Církev se mohla nerušeně a s podporou státu zaměřit na misii a evangelizaci okolních národů a vlivem křesťanství se život mnoha občanů říše povznesl na mravně vyšší úroveň.
Je ale také pravda, že velká část křesťanů brzy poté, co získala svobodu vyznání, ji sama začala odpírat občanům jiné víry. Pronásledování křesťanů bylo vystřídáno pronásledováním pohanů, popř. jinak smýšlejících křesťanů nebo heretiků.
Církev zapoměla, že Boží Syn vnesl do lidských vztahů dobrovolnou službu lásky. V této oblasti dobrovolnosti je světská moc bezmocná. Proto je i nepřípustné jakékoli užití meče v otázkách víry, zdarma darované Bohem.
Církev má plnit své univerzální poslání pro tento svět a je povinna v něm uplatňovat Boží požadavky. Proto je zapotřebí mnoho vnitřní síly a neohrožené víry, aby zůstala vůči národu, státu i sociálně-politickým zápasům svobodná a přece aby našla pravé slovo, které společnost potřebuje a které posiluje slabé a volá k odpovědnosti mocné.
Církev se nesmí přizpůsobovat světským metodám a státním řádům, nesmí porušovat hranici mezi světem a Božím královstvím. Navíc je volána k rozhodné opozici kdykoli si světská moc uzurpuje právo být strážkyní víry. Víra se nesmí nikdy a v ničem opírat o pomoc světské moci.
9 ODKAZY
1) Říčan (17), str. 105
2) Šoltész (16), str. 28
3) Říčan (17), str. 122, 123, 125
4) " str. 105
5) " str. 111, 112
6) " str. 139
7) " str. 140
8) Tímto ediktem se křesťanství stávalo religio licita, tzn. tolerovaným náboženstvím. Edikt byl vydán nejen Galeriovým jménemi, ale i jménem jeho spoluvladařů, Konstantina a Licinia.
9) Franzen (6), str. 50, 51, Říčan (17), str. 191, 192
10) Gibbon (7), str. 117
11) Heussi (10), str. 93, Molnár (14), str. 54. Srovnej s Aleš (2), str. 165, který uvádí, že Licinius byl zajat a spolu se svým synem Licinianem popraven. Aland (1), str. 77 potvrzuje Molnára, že Licinius přišel o život i přes slib, že bude žít.
12) Heussi (10), str. 88, 89, Říčan (17), str. 140, 141
13) Tato konstituce byla dříve nepřesně označována za "milánskou konstituci", ještě nesprávněji za "milánský edikt". - Heussi (10), str. 89
14) V dokumentu se uvádělo, že "křesťanům a všem ostatním se dává plná svoboda držet se náboženství, které každý považuje pro sebe za nejlepší, aby božstvo na nebeském trůnu, ať již kterékoli, bylo s námi a s našimi poddanými smířeno a nám milostivě nakloněno". - Aleš (2), str. 89
15) Aleš (2), str. 89
16) Aleš (2), str. 91
17) Franzen (6), str. 53, Heussi (10), str. 93, Říčan (17), str. 145
18) Franzen (6), str. 58
19) Aleš (2), str. 91
20) Říčan (17), str. 147
21) " str. 146
22) Franzen (6), str. 54
23) " str. 56, 57
24) Říčan (17), str. 146, 147
25) Hromádka (11), str. 52
26) Aleš (2), str. 169
28) Říčan (17), str. 155, 156
29) Dowley (4), str. 145
30) Konstantin tuhletu válku vedl jako válku náboženskou, křesťanství versus pohanství. - Franzen (6), str. 58
31) Franzen (6), str. 53
32) Aleš (2), str. 165
33) " str. 169
34) Podlaha (15), str. 328, 329
35) Říčan (17), str. 144
36) Franzen (6), str. 52, Říčan (17), str. 144
37) Heussi (10), str. 92 a Říčan (17), str. 142 hovéří pouze o vidění, Franzen (6), str. 52 o nočním vidění v rozporu s Aland (1), str. 176, Aleš (2), str. 92 a Latourette (12), str. 91.
38) Církevní historik Eusebius Cézarejský píše ve Vita Constantini o vidění i o snu, kdežto dobře informovaný Lactantius (napsal De mortibus persecutorum) ví jen o císařském snu. - Aleš (2), str. 92
39) Je třeba podotknout, že Maxencius byl ke křesťanům celkem tolerantní, podle Gibbon (7), str. 118 až dokonce přátelský, takže v boji s ním nešlo o zápas mezi křesťanstvím a pohanstvím.
40) Zajímavou zůstává otázka císařského výnosu z Milána, který vyhlásil Konstantin spolu s Liciniem v roce 312, tedy rok před náboženskou konstitucí. Výnos, o kterém se zmiňuje pouze Aleš (2), str. 89, se nezachoval v původní formě, neboť pravděpodobně nebyl křesťanům celkem příznivý a z ohledu na pozdější císařův vztah k církvi se o něm ohleduplně mlčelo. Galeriův edikt umožňoval existenci křesťanství, naopak milánský výnos z roku 312 nařizoval, aby se ti, kteří ke křesťanství už patří, křesťanství drželi, ale aby nikdo jiný do církve už přijímán nebyl. Zdá se, že císaři se trochu polekali toho nadšení, které se zmocnilo křesťanů po vydání Galeriova ediktu, jimi chápaného jako vítězství církve. Křesťané se slavnostně vraceli z vyhnanství a přidávali se k nim mnozí pohané. Vláda tím byla znepokojená a proto byl vydán císařský výnos, který měl brzdit vítězný rozmach církve.
41) Aleš (2), str. 90
42) Franzen (6), str. 57
43) Říčan (17), str. 144
44) Aleš (2), str. 91, 161
45) Říčan (17), str. 144,145
46) " str. 151
47) Aleš (2), str. 171
48) " str. 205
49) Heussi (10), str. 93
50) " str. 94
51) Aleš (2), str. 171
52) Heussi (10), str. 93, Říčan (17), str. 151
53) Harnack (8), str. 175, Huessi (10), str. 99
54) Říčan (17), str. 151
55) Latourette (12), str. 94, Říčan (17), str. 152
56) Říčan (17), str. 152
57) " str. 153
58) Aland (1), str. 83
59) Heussi (10), str. 95, Říčan (17), str. 153
60) " str. 96, " str. 154
61) Manicheismus se odvozuje od Oeršana Mániho (215-273), který chtěl dovršit Boží zjevení jako poslední Boží vyslanec po Buddhovi, Zarathuštrovi a Ježíšovi. S křesťanstvím má jeho nauka sotva něco společného. Zastával strohý duelismus a proces světa viděl jako neustálý zápas mezi světlem a temnotou, mezi principy dobra a zla, mezi duchem a hmotou. Manicheismus pronikl do římské říše teprve v posledních desetiletích 3. století, rychle se však šířil ve 4. století a stal se velkým nebezpečím pro křesťanství, protože přejal mnoho křesťanských prvků. - Franzen (6), str. 41
62) Enkratité ("zdrženliví") byli stoupenci přísného, tělu nepřátelského, asketického směru, který se velmi rozšířil kolem roku 70 a nabyl hrozivých rozněrů. Dogmaticky byli korektní, ale v asketických požadavcích zacházeli tak daleko, že od každého křesťana vyžadovali úplnou zdrženlivost nejen od požívání masa a vína, ale i od manželství. Enkratické tendence se porůznu udržely ve zmírněné podobě a měly určitou úlohu i v raných dějinách mnišství. - Franzen (6), str. 41, 42
63) Podlaha (15), str. 329
64) Franzen (6), str. 57, Heussi (10), str. 105. Srovnej s Říčan (17), str. 150, který uvádí že byl knězem.
65) Franzen (6), str. 57, Heussi (10), str. 105. Srovnej s Říčan (17), str. 150, který uvádí pouze šest druhů.
66) Heussi (10), str. 107, 108, Říčan (17), str. 160, 161
67) Heussi (10), str. 107
68) Říčan (17), str. 160, 161
69) " str. 161, též Heussi (10), str. 107, 108
70) " str. 161
71) " str. 196
72) " str. 191, Heussi (10), str. 126
73) Molnár (14), str. 88
74) Dowley (4), str. 151. Srovnej s Molnár (14), str. 90, který mluví o zavraždění několika důstojníků.
75) Dowley (4), str. 149, Franzen (6), str. 70, 71, Říčan (17), str. 162
76) Molnár (14), str. 91
77) " str. 93
78) " str. 109-111, Molnár (13), str. 32, Heussi (10), str. 137, Říčan (17), str. 210
79) Podlaha (15), str. 329
80) Aleš (2), str. 170, Franzen (6), str. 73, Heussi (10),
str. 105, Říčan (17), str. 149, 150
81) Aleš (2), str. 170, Franzen (6), str. 73
82) Říčan (17), str. 161
83) " str. 213
84) Říčan (17), str. 213-215
85) Heussi (10), str. 130, Říčan (17), str. 201
86) Dowley (4), str. 184, Franzen (6), str. 93, Říčan (17),
str. 201, 205, 215
87) Franzen (6), str. 84, Heussi (10), str. 132, 133, Hromádka (11), str. 286
88) Hromádka (11), str. 285, 286, Říčan (17), str. 201
89) Říčan (17), str. 232, 233
90) Aleš (2), str. 277
91) Hromádka (11), str. 170
92) Aleš (2), str. 227, Říčan (17), str. 263
93) Latourette (12), str. 282
1) Aland, K., 1985: A history of Christianity I. Fortress Press, Philadelphia
2) Aleš, P., 1978: Cirkevné dejiny I., Pravoslávna cirkev v ČSSR, Bratislava
3) Burian, J., 1970: Řím. Světlo a stíny antického velkoměsta. Svoboda, Praha
4) Dowley, T. a kol., 1990: The History of Christianity. Lion Publishing, Hong Kong
5) Foustka, R., 1955: Petra Chelčického názory na stát a právo. Práce, Praha
6) Franzen, A., 1992: Malé církevní dějiny. Zvon, Praha
7) Gibbon, E., 1983: Úpadek a pád římské říše. Odeon, Praha
8) Harnack, A., 1974: Dějiny dogmatu. Kalich, Praha
9) Haufe, G. a kol., 1986: Pouhou vírou. Kalich, Praha
10) Heussi, K., 1945: Přehled církevních dějin I. Synodní rada ČCE, Praha
11) Hromádka, J. L., 1931: Křesťanství v myšlení a životě. Laichter, Praha
12) Latourette, K. S., 1975: A history of Christianity I. Harper Cillins Publihers, San Francisco
13) Molnár, A. a kol., 1977: Církev ve světě. Kalich, Praha
14) Molnár, A., 1982: Pohyb teologického myšlení. Kalich, Praha
15) Podlaha, A. a kol., 1932: Český slovník bohovědný (díl V., sešit 6). Kotrba, Praha
16) Rejchrt, L., 1992: Taková dlouhá cesta. Kalich, Praha
17) Říčan, R.- Molnár, A., 1990: 12 století církevních dějin. Kalich, Praha
PŘÍLOHA
Přehled vládců římského impéria v letech 284-395
ZÁPAD VÝCHOD
Maximianus a286-305 Dioklecián a284-305
Konstancius Chlorus Galerius c293-305
c293-305 a305-311
a305-306
Maximinus Daza
uz. Konstantin I. Veliký c305-307
a306-324 a307-313
i324-337
Severus c305-307
uz. Maxencius a307-312 Licinius a307-324
Konstantin II. a337-340 Konstancius
Konstans a337-350 a337-353
uz. Magnencius a350-353 i353-361
Julián Apostata i361-363
Jovianus i363-364
Valentinián I. a364-375 Valens a364-378
Gracián a375-383 Theodosius I. Veliký
Valentinián II. a379-392 a379-392
uz. Maximus a383-388 i392-395
c - césar, a - augustus, i - imperátor (vládce celé říše),
uz. - uzurpátor
Na www.kspce.estranky.cz uveřejněno se souhlasem HIBU (Michal Krchňák) z 14.11.2007.
Staženo z http://www.sweb.cz/asre/
x
(jirka, 21. 8. 2012 7:35)