Vliv Konstantinismu na Církev 3.část
5 VZNIK STÁTNÍ (ŘÍŠSKÉ) CÍRKVE
Po Konstantinově smrti si říši rozdělili mezi sebe jeho tři synové: Konstancius (+ 361) vládl na Východě a na Západě vládli Konstantin II. (Galie, Británie, Hisoánie) a Konstans (Itálie, Illyrie, Afrika). Ten však v roce 340 svého bratra Konstantina II. porazil a zabil a stal se tak vládcem celého Západu. Sám pak v roce 350 podlehl uzurpátoru Magnenciovi, nad nímž však o pár let později (353) zvítězil poslední z Konstantinových synů, Konstancius, který ovládl situaci a v letech 353-361 byl jediným panovníkem říše.46
Konstantinovi synové pokračovali v náboženské politice svého otce a můžeme říci, že mnohem otevřeněji než on zasahovali do církevních záležitostí a teologických sporů. Konstantin II. a Konstans stáli na straně Nicejského sněmu (Západ většinou zůstal pravověrný). Konstancius, nejvýraznější ze tří sourozenců, se stal stoupencem ariánství, které prosazoval násilím. Jeho vládu charakterizovala krutost a podezřívavost, netaktnost k pohanům a diktátorství vůči církvi47 (prohlásil o sobě, že je "biskup biskupů"48). Pokračoval v okázalé podpoře křesťanství, ale jeho náboženská politika vůči pohanství opustila půdu tolerance a nabyla despoticko-fanatického rázu49. Sérií ediktů se snažil omezit pohanské kulty (roku 341 a opět 356 zakázal pod trestem smrti pověru a pohanské oběti, roku 346 spolu s Konstansem přikázal uzavření pohanských chrámů50) a pohany vyhlásil za "nepřátele lidského pokolení"51. Nastaly bouře a vybijení pohanských chrámů, což rozpoutalo divoký fanatismus křesťanů, který se často mísil s holým kořistnictvím52.
Na synodech v Arles (353) a v Miláně (355) přinutil většinu západních biskupů, aby odsoudili Athanasia a ti, kteří tak neučinili, byli posláni do vyhnanství. Jenom za jeho vlády musel samotný Athanasius dvakrát utíkat do vyhnanství.53
"Nelze říci, že by skutečné křesťanství proniklo do života císařské rodiny, křesťansky již vychovávané, nějak hlouběji, zevně se však rozvíjel křesťanský ráz dvora a státu a vše směřovalo k zavedení státního církevnictví."54
5.2 Neúspěšný pokus o restauraci pohanství
Krátce před Konstanciovou smrtí (361) se proti němu vzbouřil jeho poslední příbuzný, bratranec Julián (361-363). Všichni ostatní možní pretendenti trůnu byli Konstanciem odstraněni, Julián byl ponechán na živu snad jen proto, že byl určen k duchovní službě. I Juliánův otec a starší bratr byli zavražděni na příkaz "křesťana" Konstancia. Julián, vychovávaný sice křesťansky, byl tímto krvavým vyrovnáváním sporů uvnitř své rodiny křesťanství odcizen. Stal se stoupencem kultu boha Slunce a svými zákony se pokoušel o obnovení vlivu a moci pohanství. Dokonce snad plánoval i fyzické pronásledování křesťanů.55
Roku 363 byl však zabit na výpravě proti Peršanům a jeho nástupce Jovianus (363-364), stoupenec nicejského vyznání, okamžitě obnovil křesťanský kurs ve státě. On a ani jeho nástupci, i když podporovali církev, však žádným státním zákonem nezasáhli proti existenci pohanství. Pouze na Východě za ariánského císaře Valense (364-378) byli přívrženci nicejského směru ještě jednou tvrdě potlačováni.56
5.3 Zřízení státní církve
Západní císař Gracián (375-383) a východní Theodosius I. Veliký (379-395) se vrátili k postupu Konstantinových synů. Oba dva byli stoupenci ortodoxie, tzn. pravověří. Společně 28. února 380 vydali v Tessalonice (pod vlivem mocného milánského biskupa Ambrosia) náboženský edikt, jímž vyhlásili pravověrné křesťanství (tzn. víru v jedno božství Otce, Syna i Ducha svatého) za jediné oprávněné vyznání v říši. Edikt učinil konec náboženské svobodě a katolickou církev povýšil na jedinou oprávněnou státní církev. Křesťanství se stalo státním náboženstvím a církev říšskou církví.57 Zde Aland58 poznamenáná, že edikt ještě dlouhou dobu nevyjadřoval skutečnou realitu, byl pouze vyjádřeným přáním.
I když byl edikt v první řadě namířen proti ariánům, podporoval opětovný tvrdý postup proti pohanství. Roku 381 Theodosius zakázal přestup k pohanství. Jako první z římských císařů se Gratián (opět na doporučení biskupa Ambrosia) vzdal hodnosti pontifika maxima (382). Po dlouhém odporu se roku 389 římský senát zřekl starého náboženství, chrámové jmění bylo zkonfiskováno a byla zrušena privilegia pohanských kněží. Výnos z roku 392 prohlásil účast na pohanských obětech za urážku a zločin proti císaři. Pohanské chrámy byly bořeny za účasti lidu a mnichů, často za vedení biskupů (např. Theofila Alexandrijského + 412, Jana Chrysostoma + 407 či Martina z Toursu + cca 400)59. Tyto krvavé srážky se neobešly bez obětí a tak např. asi roku 415 se v Alexandrii stala obětí poštvaného křesťanského davu filizofka Hypatie, která byla hrozným způsobem ukamenována60.
5.4 Priscillianus
Ediktem z roku 380 se nestalo pouze pohanství zločinem proti státu, ale i jednotlivé hereze. Theodosius I. prohlásil stoupence manicheismu61 za bezectné a neschopné činit závěti a dědit. Podle zákona z roku 382 měli být manichejští a enkratité62 trestáni smrtí a současně byli již tehdy ustanoveni inkvizitoři, kteří je měli vyhledávat a předávat soudci.63
Uběhlo jen několik desetiletí a neustálé vměšování státu do otázek víry a stále užší sepětí církve a říše vedlo k prvnímu upálení kacířů. Jednou z prvních obětí se již na sklonku 4. století stal vznešený španělský laik64 Priscillianus. Učení, které zastával, není spolehlivě známo, ale zahrnovalo určité asketiské prvky. Jeho hnutí, obviněné z manichejství, bylo z církve vyloučeno jako sekta. Jeho protivníci pak politickými intrikami dosáhli toho, že císař-uzurpátor Maximus (383-388) dal v lednu 385 v Trevíru Priscilliana s jeho šesti druhy65 popravit pro čarodějnictví a pohlavní nemravnost. Přední představitelé církve, biskupové Martin z Toursu, Ambrosius Milánský a Siricius Římský rozsudek velmi ostře odsoudili. Ambrosius šel dokonce tak daleko, že odmítal obecenství s biskupy, kteří popravu schvalovali.
5.5 Zřízení a správa církve
Církevní ústava 4. století nebyla prostým rozvojem a dotvořením ústavy předkonstantinovské. Těsné spojení církve se státem a zasahování císařské moci do církevních záležitostí mělo velké důsledky na její zřízení.
Z politických důvodů císař naléhal a často i zjednával její vnitřní i administrativní jednotu. Úzce ji spojil se státem a s jeho zájmy a tak velmi přispěl k tomu, že se církev stala právní institucí. Úspěšně ji usiloval začlenit do politické organizace. A poněvadž církev nedovedla svou jednotu udržet vlastními silami, ráda se opřela o moc státu. Ale spojení hierarchických a dogmatických sporů se záležitostmi politickými dodávalo sporům uvnitř církve světského rázu a přispívalo k nesvobodě a ještě větší závislosti církve na státu. Došlo k přehodnocení pojmu hereze a schizma a odpor proti oficiální církvi byl pokládán za zločin proti říši. Sám císař se zapojoval do rozhodování o tom, které učení je správné a směrodatné.66
Císař v církvi vykonával nejvyšší zákonodárnou moc buď prostřednictvím státních zákonů, které vydával ze své absolutní moci, anebo prostřednictvím synodních usnesení, která sám inicioval. Sám se však necítil synody vázán, jedině dal-li jejich dekretům schválení. Císařské zákonodárství se spíše soustředilo na dogma než na kult, disciplinu a mrav.67
Císař byl i nejvyšší instancí v církevním soudnictví. Občas potvrzoval volby biskupů a někdy i sám biskupy jmenoval, zvláště na Východě. Vytvořil se zvláště zvyk, že biskupové sesazení synodem se odvolávali k císaři, který přikázal revizi jejich pře jinému provinciálnímu synodu.68
Tak jako již dříve se z potřeby církve scházeli provinciální synody. Jejich usnesením se nedostávalo žádné soudní sankce. Od dob Konstantinových byly svolávány i synody říšské či ekumenické. Byly svolávány císařem a jím také řízeny, odročovány a uzavírány. Někdy je řídil skrze pověřeného biskupa a za asistence státních komisařů. Také menší synody svolával a řídil panovník, někdy i osobně, a i zde prosazoval svou vůli. "Tak se říšské synody stávaly orgány státní správy církve a jejich usnesení nabývala císařským potvrzením platnost státního zákona."69
6 DOBA STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ
6.1 Rozpad impéria a jeho krize
Impérium, které se přirozeně dělilo na část východní a západní, mělo již řadu pokolení dva i více císařů. Ale od smrti posledního císaře celé říše Theodosia I. (395) se ve skutečnosti rozdělilo na říši Východořímskou a Západořímskou. I když idea jednotného státu zůstala živá, vývoj obou částí šel mnohem výrazněji než dříve odlišnými, někdy i protichůdnými cestami. Projevoval se stále více starý kulturní rozdíl. Na Východě začala převažovat řečtina nad latinou, říšské zákony přestaly platit pro obě části říše.70
Neschopnost udržení Římské říše pod jednotnou vládou a správou byla odrazem společensko-politické a hospodářské krize, jejíž počátky sahají až do 2. poloviny 3. století. Nemůžeme se divit, že ji nedokázali vyřešit slabí a nevýrazní panovníci 5. století, když se to nepodařilo ani takovým státníkům jako byli Dioklecián, Konstantin Veliký či Theodósius I.
Od počátku 5. století pak vrcholilo stěhování národů. Na východě se daly do pohybu germánské kmeny, které byly hnány kupředu postupujícími Huny z Asie. Východní říše je chytře odvracela na západ a tak se houfy germánských vojsk tlačily k hranicím Itálie, Galie a Británie. Roku 401 stanuli západní Gotové poprvé v Itálii a roku 410 dobyli "věčné město" Řím. O něco později založili ve Španělsku velikou říši. Vandalové zároveň dobyli západoafrické provincie a roku 455 opět vyplenili Řím. Od té doby byli západořímští císařové dosazování germánskými vojevůdci. Poslední císař Romulus Augustulus byl sesazen roku 476 a Germán Odovakar se prohlásil italským králem. Tak zanikla Západořímská říše.71
I když Theodosiovi nástupci na Východě, stejně jako na Západě, byli méně významní než jejich velký předchůdce, římský stát - již jako Byzantská říše - si svoji existenci v proměnlivých dějinách uhájil déle než tisíc let.
6.2 Církev a barbaři
I přes politickou krizi impéria lze v jistém smyslu konec 4. a první desetiletí 5. století označit za vrcholný bod staré církve. Její vnější postavení bylo tak příznivé jako nikdy předtím. Jako státní náboženství se stala vládnoucím společenstvím v rozsáhlé říši. Pohanské kulty byly vytlačeny z veřejného života a většina obyvatelstva byla alespoň zevně podrobena křesťanství. Uvnitř panovníci hájili její jednotu, zvláště proti heretikům a schizmatikům, a pracovali na další výstavbě církevního zákonodárství.72
V této době se zvláště na Západě projevil další negativní aspekt sblížení a někdy až ztotožnění církve se státem. Římané po svém splynutí s řeckou kulturou se považovali za národ dávných vzdělanostních a státotvorných tradic. Své pohrdání vůči málo známým etnikám s nižší životní úrovní, s kterými se setkávali na hranicích své říše, vyjadřovali slovem barbaros. Toto slovo označovalo příslušníka národa jiné, cizí, drsné, nesrozumitelné mluvy. Barbary byly národy Římanům bytostně cizí, národy jiné, popř. žádné kultury nebo nepřátelé. Zestátněním se církev de facto stala církví římskou, tzn. národní a velice rychle se v ní ujímal pohrdavý a nenávistný postoj k barbarům zastávaný státem. Všeobecně byl přijímán názor, že co je barbarské, tedy neřímské, je nebezpečné státu i církvi. Toto nesprávné ztotožnění římanství s křesťanstvím se negativně projevilo ve vztahu k barbarům zvláště po jejich vítězstvích nad říší a okupací mnoha provincií.73
Na přelomu 4. a 5. století žila trojice teologů a významných představitelů církve. Každý z nich se dostal do styku s vlivem státu na církev a každý z nich zaujal určité stanovisko, které, i když jen v některých případech, ovlivňovalo postoj a jednání církve ještě ve středověku. Byli to Ambrosius, Hieronymus a Augustinus.
6.2.1 Ambrosius
Ambrosius (Ambrož, kolem 340-397), ve své době přední představitel církve, od roku 374 milánský biskup, přítel a poradce císařů Graciána, Valentiniána II. a Theodosia I. Velikého. I když podporoval asketické hnutí, kult ostatků a velice rozhodně vystupoval proti ariánství a zbytkům pohanství, dokázal se postavit proti římskému senátu i císařskému dvoru.
V četných konfliktech se totiž odvážil odmítnout státní církevnictví a císaře Theodosia přinutil k veřejnému pokání za krvavý masakr v Tessalonice (Soluni) v roce 390. Byl tam zavražděn vojenský velitel města74 a panovník, aby zastrašil obyvatelstvo, dal svolat lid do cirku a potom přikázal všechny přítomné, asi 7 tisíc lidí, popravit. Ambrosius tak prosadil zásadu, že císař nestojí nad církví, ale v církvi. Má být poddán její kázni jako každý jiný její úd a i když je panovníkem, má se řídit Božím zákonem. Nemá v církvi panovat, ale sloužit. Tak byla na Západě prolomena zásada césaropapismu zásadou teokracie a vlády Kristovy i nad císařem. Ambrosius prokázal, že církev je povinna mluvit do svědomí i panovníkovi. I když bránil politické moci zasahovat do církevně-náboženské oblasti, přesto ji přiznával samostatnost a pořádkovou funkci v občanském životě. Svůj poměr k zasahování státu do otázek víry rovněž projevil ostrým odsouzením již výše zmíněné popravy Priscilliana a jeho druhů.75
Ale ani on se plně neubránil splynutí pojmu církev a impérium. Na barbary za hranicemi říše hleděl s předsudky průměrného Římana. Považoval je za nepřátele církve, proti nimž je dovoleno zasahovat všemi dostupnými prostředky. Jednoho biskupa odsoudil jen proto, že se česal po vzoru Gótů. Označil to za rouhání, protože se to "protiví římskému zvyku". Téměř vše, co bylo v souladu s jeho římským cítěním, považoval za samozřejmě křesťanské. Na barbary se jeho pojetí lásky k bližnímu nevztahovalo.76
6.2.2 Hieronymus
Hieronymus (Jeroným, kolem 347-419/420), nejvíce se proslavil latinským překladem Písma - Vulgátou, od roku 386 žil trvale v Betlémě. Stejně jako mnoho křesťanů i on podlehl omylu, že římská nadvláda nad světem zaručuje klid a pořádek, potřebný církvi, aby mohla plnit své poslání. Proto velice trpěl pádem Říma, který byl symbolem důvěrného sepětí církve a státu. Říši, které byl občanem, hodnotil jako křesťanskou a její poslání ztotožnil s posláním církve. Proto souhlasil a horlivě podporoval i tvrdý postup státu proti heretikům.77
6.2.3 Augustinus
Ambrosiův a Hieronymův pohled na říši a Řím nezastával největší z této trojice, Augustinus (354-430), nejvýznamnější antický církevní učitel Západu, od roku 395 biskup v Hippo v Africe.
Ve svém rozsáhlém spise O obci Boží (De civitate Dei) církev vyváděl z obecně rozšířeného přesvědčení, že křesťanství stojí a padá s existencí římského impéria a jeho společenských řádů. Podle něj byl pád Říma pohromou, kterých bylo a ještě bude nespočet. Vzepřel se uvádění vzniku impéria v souvislost s počátky křesťanství. Nebyla to říše, co umožnila evangelizaci. Vznik impéria byl naopak spjat s dobyvačnými válkami.
Augustinus nikdy nepsal o vzniku nějakého křesťanského státu. S jeho existencí ani nepočítal. Připouštěl jen tu možnost, že by se císař stal křesťanem. Křesťanským se může stát jednotlivý vladař, ale ne impérium samo. Dokonce navázal na starší předkonstantinovské tradice křesťanského učení, když mluvil o démonské povaze státní moci - stát sice nepovstal přímo z hříchu, je však s ním velmi těsně spjat. Církev vnímal jako poutníka a hosta na zemi, jako nadstátní společenství věřících. Odmítal římské vlastenectví jako sobecké, které je živeno touhou a vůlí k nadvládě. Nepohrdal barbary jako Ambrosius či Hieronimus, ale viděl v nich své bratry, pro něž byla také prolita drahá krev Božího Syna.78
Zpočátku také odmítal jakékoli zasahování státu do otázek víry. I on odsoudil Priscillianovu popravu a ve svém dopise napsal: "Není mým úmyslem, aby lidé proti své vůli byli nuceni ke společenství s někým, nýbrž aby hledající poznali pravdu ve všem pokoji. Z naši strany mají přestat hrozby světskou mocí. Chceme jednat skutkem, rozumem, vážností Písem sv., klidně a mírně. Pokud je možno, chceme prosit, hledat, klepat, abychom přijali a nalezli a bylo nám otevřeno."79
Augustinus ze svých původních pozic dost slevil v boji proti donatistům. Nejprve proti nim vystupoval pastoračně kázáními, disputacemi a pustil se i do literární polemiky, kdežto násilné zásahy státu odmítal. Schvaloval pouze stíhání a potlačování tzv. circumcellionů, ozbrojených skupin některých radikálních až fanatických donatistů, kteří se neštítili násilí a teroru. Když se však donatovci přesvědčit nedali, roku 404 vyslovil souhlas s užitím násilí proti nim s vyjímkou trestu smrti. Po dlouhém kolísání mezi jejich trpěním a pronásledováním císař Honorius roku 411 nařídil velkou disputaci v Kartágu, které se zúčastnilo 286 katolických a 279 donatovských biskupů. Císařský komisař dal za pravdu katolíkům, jejichž hlavním mluvčím byl Augustinus. Donatisté byli prohlášeni nejen za schismatiky, ale i za heretiky, a právě to proti nim umožňovalo použít státní zákony o kacířích. Následovaly vůči nim velké represálie a násilné donucování ke katolictví. Násilí mělo být výchovným prostředkem k jejich spasení. Od té doby byl donatismus zlomen, i když slabé zbytky jejích církve se udržely až do 7. století.
Bohužel Augustinus, i přes svůj kritický postoj k římskému impériu, byl v církvi první, kdo začal biblicky zdůvodňovat používání násilí v otázkách víry. Zcela nesprávně vyložil evangelijní podobenství o velké hostině (Lk 14: 15-24). V podobenství, když se pozvaní hosté zdráhali přijít na svatbu, Kristus ústy hospodáře praví služebníkovi: "...Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať vejdou, aby se můj dům naplnil." (Lk 14: 23). Augustinus v těchto slovech viděl výzvu, aby se nepoddajní pohané nebo heretikové nutili ke vstupu do církve i násilím. 80
Velice brzy tato nesprávná interpretace vedla k zformulování právní zásady, žeheretikové mají být nuceni k vlastní spáse i proti své vůli. Nakonec se stala, opírajíc se o Augustinovu autoritu, základem středověké inkvizice a netolerantního postupu římsko-katolické církve za protireformace. Nutno podotknout, že na tuto zásadu se odvolával i Luther při svém postoji k novokřtěncům a Kalvín jí odůvodňoval své rozsudky smrti ve věcech víry v Ženevě.81
6.3 Rozdíly a situace mezi Východem a Západem
Na Západě konstantinsko-theodosiánská říšská církev nikdy nedosáhla takového rozmachu jako na Východě. Způsobily to jak mimocírkevní, zvláště politické poměry, tak i skutečnosti uvnitř církve. Uchovala si větší míru svobody, jednak proto, že v této oblasti říše byli křesťané ještě dlouho v menšině, jednak pro politickou situaci, která znamenala postupný konec římského panství na západě a tím i rozklad státní církve. Hlavní město říše bylo přeneseno (330) ze západního Říma do východní Konstantinopole (Cařihrad, Byzanc, dnešní Istanbul), což rovněž způsobovalo, že se císařská moc v západní církvi neprojevovala tak pronikavě jako ve východní.82
Na Východě byla spolupráce církve se státem přijímána mnohem bezvýhradněji než na Západě. Zestátnění církve pak bylo vyvrcholením této spolupráce. Ortodoxie a kacířství se staly záležitostí veřejného pořádku a občanských ctností. Mnohem jednodušeji se zde prosazovaly principy césaropapismu, kdy se císař, který byl hlavou státu, stával i hlavou církve.83
V 5. a 6. století církev opět žila dogmatickými spory, zvláště mezi nestoriány(popírali Kristovo božství) a stoupenci několika variant monofyzismu (popírali Kristovo lidství). Centrem jejich sporů byl především Východ, ale aktivně do nich zasahoval skrze papeže i převážně ortodoxní Západ a samozřejmě císařové. Současně vrcholil politický boj o církevní primát Východu mezi cařihradským metropolitou a alexandrijským patriarchou. Tento boj se prolínal a často i ukrýval za dogmatické spory, které tím byly zneužity k politickým účelům.84