Vliv Konstantinismu na Církev 2.část
4 KONSTANTIN I. VELIKÝ (306-337)
Po odstoupení Diokleciána spolu s Maximiánem v roce 305 se augustem pro západní část říše stal Konstancius Chlorus a césarem Severus. I když byl Konstancius stoupencem monoteistického kultu boha Slunce (a možná právě proto), byl křesťanství celkem nakloněn. Důležité služby v jeho paláci obstarávali křesťané, kterých si vážil pro jejich věrnost10. Dokonce jeho manželka byla křesťanka.
Avšak Konstancius neočekávaně zemřel hned v následujícím roce (306) a v říši nastaly zmatky. Severus zemřel už v roce 307 a jeho nástupce Licinius začal bojovat (zvláště po smrti východního augusta Galeria roku 311) s Maximinem Dazou. Ten se na Východě na podzim roku 311 ještě vrátil k pronásledování křesťanů, byl však Liciniem v dubnu 313 poražen u Adrianopole a brzy na to zemřel.
Na Západě se vlády ujal Chlorův syn Konstantin (vládl v Galii a Británii), který se prohlásil císařem 25. července 306 u Yorku v Británii. Proti němu vystoupil uzurpátor Maxencius, syn císaře Maximiána (vládl v Itálii). V boji o panství nad Západem zvítězil Konstantin, když v bitvě u Milvijského mostu poblíž Říma 28. října 312 porazil početně silnější Maxenciovo vojsko, který sám v bitvě padl.
Oba vítězové se sblížili roku 313 Liciniovým sňatkem s Konstantinovou sestrou. Ve stejném roce vyhlásili konstituci, která zaručovala neomezenou náboženskou svobodu (tzn. svobodu pro křesťany).
Mezi oběma panovníky však došlo k roztržce. Licinius byl přemožen a jeho vláda na Východě byla značně omezena. Konstantin se začal více opírat o křesťanství, naopak Licinius zahájil proti křesťanům, v kterých viděl potencionální stoupence Konstantina, represálie. Znovu můžeme slyšet o uprchlících, vyhnancích a mučednících z řad křesťanů. Současně oba dva vládci se rozhodli svůj několikaletý spor opět řešit silou. V tomto boji byl roku 324 v bitvě u Chrysopole Licinius poražen a na Konstantinův popud nakonec i zavražděn (325)11. Tím se Konstantin stal jediným vládcem rozlehlé římské říše a zůstal jím až do své smrti 22. května 337.12
4.2 Význam náboženské konstituce z roku 313
Konstantinovým nejvýznamnějším politickým aktem bylo vyhlášení náboženské tolerance. Spolu s Liciniem se v Miláně dohodli o k o n s t i t u c i13, která byla vyhlášena v červnu 313 v Nikomedii, hlavním městě východní části říše. Touto konstitucí rozšiřovali Galeriův toleranční edikt z roku 311. Zaručovala neomezenou náboženskou svobodu, tzn. plnou svobodu vyznání pro církev a zrovnoprávnění křesťanství se všemi pohanskými kulty14. Církev už nadále nemusela žít mimo říšské zákony. Chrámy a modlitebny, církvi zabavené nebo zbořené, byly vráceny nebo znovu na státní náklady vybudovány. Správně však Aleš15 podotýká, že se v konstituci nehovořilo o tom, že by církev měla mít vyšší postavení ve státě.
Konstituce kromě čistě církevního významu měla i význam celosvětový. Poprvé v dějinách byla vyhlášena zásada náboženské svobody a tím i svobody svědomí. Starověk takový pojem svobody neznal. Tehdy bylo náboženství věcí státu. Bylo stotožněné se státním kultem, mimo který se nesměla a nemohla individualita nábožensky vyvíjet. Tento princip, princip svobody svědomí, Konstantin povýšil na státní zákon.16
Církev, která byla až dosud pronásledovanou, se v letech 311 a 313 stala dovolenou a o pár let později dokonce podporovanou a chráněnou samotným císařem. Konstantin poskytoval křesťanství stále více výhod a výsad, až ho začal otevřeně protěžovat (nikoli sekty). Dokonce církev, její organizaci a vliv na společnost velice štědře podporoval ze státních prostředků. Uvolnil finanční prostředky na výstavbu nových křesťanských chrámů a na rozšiřování a opravu starých.
V průběhu své vlády vydal několik zákonů ve prospěch křesťanství. V letech 312 a 313 osvobodil křesťanské kleriky od veřejných osobních povinností i od tíživých daní, tak jako od nich byli svobodni služebníci pohanských kultů. Roku 321 bylo církvi (sborům) uděleno právo přijímat odkazy (dědické právo) a získávat majetek (uzavírat smlouvy). Biskupům přiznal právo konat soudy a fungovat na místo civilních soudů při propouštění otroků. Biskupové tím vešli ve státní politiku, křesťanství přátelskou, ovšem se všemi důsledky (např. posuzování války).
Zároveň vycházely zákony, v nichž se už projevoval vliv křesťanství. Roku 315 císař odstranil trest smrti ukřižováním a zakázal gladiátorské zápasy jako trest pro zločince. Roku 319 a 321 byly zakázány domácí haruspicie, tj. pohanské věštění boží vůle a budoucnosti z vnitřností obětovaných zvířat a říšským zákonem bylo nařízeno svěcení neděle (částečný nedělní klid, hlavně u soudů a u městských řemesel). Manželské právo chránilo nyní ženu a trvalost sňatku.17
Ze zákonů již ovlivněných křesťanstvím vydal sérii zákonů, které směřovali k zániku starého pohanského náboženství. Nejprve zakázal ty náboženské projevy, které byly spojené s nemorálností, potom zakázal obnovování starých pohanských chrámů a nakonec úředníkům státní správy zakázal účast na pohanských náboženských obřadech. Součaně však císař zůstával oficiálním ochráncem státních kultů a ponechával si císařsko-velekněžský pohanský titulpontifex maximus.
4.3 Negativní důsledky konstantinismu
Obrat v císařské náboženské politice za Konstantina Velikého měl za následek pronikavou proměnu jak ve vnějším postavení církve, tak v jejím vnitřním životě. V době, kdy církev nebyla uznaná od státu, křesťané žili v neustálém vnitřním i vnějším napětí, církev se státem bojovala na život a na smrt. To je nutilo k duchovní bdělosti, horlivosti a intenzivnímu mravnímu životu.
4.3.1 Zesvětštění a zpohanštění církve
V této souvislosti se projevili i negativní důsledky náboženská konstituce. Do církve, obdařené státní (tzn. císařskou) přízní, začaly proudit zástupy. Vstupovali do ní i takoví lidé, kteří by se v době pronásledování těžko rozhodovali pro Krista. Z církve elitní, do které vstupovali jen přesvědčení věřící, odhodlaní k mučednictví, stala se církví lidovou, do které se tlačili i lidé politicky ctižádostiví, bez náboženského zájmu a ještě zpola pohané18. Tím docházelo k pronikání pohanských pověr a nauk do církve. Do křesťanského kléru se hlásili i bohatí lidé, jen aby se vyhnuli placení daní, od kterých bylo křesťanské duchovenstvo, zvláště biskupové, nyní privilegovaná vrstva ve státě, osvobozeno19.
4.3.2 Césaropapismus
Současně nová historická situace přinesla nemalé problémy ve vztahu církve k světské moci a naopak. Velmi brzy po uznání státem do církve začaly pronikat pohanské složky ve vztahu k panovníkovi. Antické uctívání císaře, u pohanů obvyklé, mělo své pokračování ve velikých chvalořečech a vyvyšování Konstantina za to, co udělal pro křesťanství. Tytéž způsoby si pak nechávali líbit i jeho nástupci. Tím vznikal byzantinismus, čímž rozumíme nezřízené vynášení křesťanského panovníka a brzy se objevil i césaropapismus, tj. přenášení rozhodčího práva v církvi na osobu panovníka, ať už se této funkce chápe on sám nebo ať církev ve své bezradnosti a neuvědomělosti sama od panovníka očekává, že v církvi zaujme rozhodující místo.20
Církvi se velmi brzy začala zamlouvat ochrana, která ji připadla od státu a oslněna přízní a projevy zbožnosti slavného císaře, neměla se dost bděle k strážné službě nad jednáním jeho a jeho dvora. Dopouštěla a dokonce i přivolávala císařovy zásahy do vnitřních věcí církve a do záležitostí řádu a učení. Panovníka začala volat i na pomoc proti bludařům a schizmatikům. Církev ovšem právem usilovala o čistotu učení a o jednotu, neuvědomila si ale, že toho nelze dosáhnout zevními mocenskými prostředky. Připustila, aby byli pohané vybízeni a později i nuceni ke vstupu do církve bez skutečné víry. Přehlížela také, že císaři sice jde o to, aby Bůh byl správně ctěn, že mu však státní zájem stojí nad zájmem evangelia.21
Konstantin se rozhodl učinit univerzální křesťanskou církev základnou své univerzální říše. Jeho ideálem byla jednotná říše s jedinou, duchovně silnou církví22. Poněvadž poskytl církvi svobodu, považoval se za jejího ochránce a počítal s ní pro využití svých politických cílů. To vedlo k tomu, že panovníci začali vládnou nad církví a diktovat ji svoji vůli. Konstantin se cítil plně spoluodpovědným za církev (rád se označoval za "spolubiskupa") a činil si v ní nárok na duchovní vedení, které již vykonával v pohanském kultu jakožtopontifex maximus. Zanedlouho ovládal episkopát jako své úřednictvo a žádal bezpodmínečnou poslušnost vůči státním nařízením, i když zasahovalo do čistě vnitřních církevních záležitostí23. Zasahoval rovněž do obsazování biskupských stolců a svolával synody k vyřešení vnitřních církevních sporů a vnucoval jim svou vůli. Tím se synody při zachováném zdání svobody staly nástrojem císařových zásahů do církve.24 Došlo k zeslužebnění církve a hovoří se o počátcích státní (říšské) církve, k jejímuž rozvoji došlo o pár desítek let později.
4.3.3 Spor s donatisty
K prvnímu zásahu císaře do církevních záležitostí došlo již ve sporu s donatisty. Hnutí, které vzniklo v roce 311, dostalo jméno po jednom z jeho vůdců, biskupu Donatovi. Vycházeli z pozic mravního rigorismu, tzn. vystupovali proti příliš snadnému znovupřijímání křesťanů do církve odpadlích za posledního pronásledování. Poté, co v africké církvi došlo k rozkolu a schizmatu, donatisté podali žalobu k samotnému císaři jako protektorovi křesťanství a požádali ho, aby on sám rozhodl. Tak byl Konstantin poprvé požádán jako panovník (tehdy jen západní), aby se vyjádřil k organizačním záležitostem církve. Z počátku císař zaujal celkem správný postoj, a to když v této sporné věci odmítl sám rozhodovat a rozhodnutí přenechal na církevní sněmy, které svolal do Říma (313) a Arelatu v Galii (314). Na těchto sněmech však nedošlo k vyřešení donatovského sporu, ale na koncilu arelatském dal císař ustanovit, že se vojenská a úřednická služba nepříčí křesťanství a proto napříště zběhové měli být vyloučeni z církve25. Bohužel císař nakonec nesetrval ve svém postoji nevměšovat se do tohoto sporu a v roce 316 v Miláně donatisty odsoudil a dal za pravdu straně, v které viděl církev všeobecnou, katolickou. Tento zákrok se stal osudným omylem a byla tak zahájena neslavná tradice požívání vnější síly k údajnému prospěchu církve.26
Stát podporoval církev v boji proti donatismu několika zákony, vydávanými v průběhu 4. století. Každá veřejná přihláška k donatismu byla trestána konfiskacemi nebo deportací, přímá účast na rozkolu pak rovnou smrtí za velezradu.27
4.3.4 Ariánský spor
Kolem roku 320 se císař vložil i do sporu ariánského. Předmětem sporu bylo božství Kristovo a zda Kristus byl za své preexistence Bohu roven nebo byl jen polobohem. Na jedné, heretické straně stál kněz Arios, který došel k přesvědčení, že Ježíš není přímo Bůh a na druhé, pravověrné straně stál alexandrijský biskup Alexandr, který proti Ariovi ostře vystoupil na popud svého mladého diakona Athanasia, který zdůrazňoval plné božství Kristovo a jeho soteriologické důsledky. Mezi oběma učeními a jejich stoupenci docházelo k ostrým polemikám, hádkám a osočování a spor proti sobě vyhranil obě dvě strany téměř ve všech provinciích. To vedlo císaře, který toužil udržet jednotu církve, k svolání prvního ekumenického koncilu do Niceie (325). I když se Konstantin klonil k Ariovým názorům, na synodu posléze převládl názor, že Ariovo stanovisko je kacířské a zvítězila pravověrná strana. Synod vyhlásil tzv. nicejské vyznání víry, které podepsala většina biskupů a císař se zavázal je prosazovat. Usnesení koncilu dodal důrazu tím, že po něm následovala státní kladba. Proto ti, kteří odepřeli dát souhlas, byli včetně Aria a jeho nejvýznamnějšího stoupence biskupa Eusebia z Nikomedie exkomunikováni a posláni do vyhnanství.28
Nicejským rozhodnutím však spory neskončily. Sám Konstantin povolil roku 328 návrat z vyhnanství Eusebiovi a po několika letech (335) s použitím téže státní moci požadoval, aby byl Arius přijat zpět do církve. Do vyhnanství tentokrát poslal Athanasia, tehdy již alexandrijského biskupa, který nesouhlasil s císařovým rozkazem a odmítal se mu podřídit. Následující Athanasiův osud může posloužit jako další příklad neoprávněného zasahování státu do církve. Jako neúprosný obránce nicejského pravověří, které hájil až do své smrti (+ 373), byl nepohodlný i některým Konstantinovým nástupcům a ve svém životě musel utíkat do vyhnanství celkem pětkrát (335-337, 339-346, 356-361, 362-363, 365-366)29.
K dalšímu nepřípustnému zásahu státu do otázek víry došlo v roce 324, když Konstantin porazil Licinia30 a "dal bez rozpaků nově dobyté východní provincii říše pokyn, aby přijala křesťanství"31. Vydal manifest, ve kterém vybízel všechny poddané k přijetí křesťanské víry, i když násilím nikoho nenutil. Pochopitelně pohanské obyvatelstvo začalo vstupovat do církve v masovém množství. Aleš přiznává, že "to bylo vítězství křesťanství, ale vítězství vnější, které přineslo církvi mnoho morálních a i ideologických problémů"32.
Donatovský a později i ariánský spor Konstantina utvrdil v přesvědčení, že on sám má jako ochránce křesťanství právo rozhodovat i v náboženských otázkách. Podobně chápali poměr státu a náboženství jeho pohanští předchůdci na trůně. To znamená, že náboženská svoboda vyhlášená v konstituci roku 313 trvala poměrně krátkou dobu. Císař cítil, že by jako přesvědčený křesťan neměl dovolit smíšení pravdy s nepravdou a tím víc podporoval (podle jeho názoru) všeobecnou církev v její pravověrné podobě a tím víc potlačoval pohanství a jednotlivé prvky církevních herezí.33 Avšak někdy se postavil na nesprávnou stranu, jindy zase použil nevhodné a nesprávné metody.
Od Konstantinových dob byl blud pokládán za státní zločin a proto byl také stíhán občanskými tresty. Římští panovníci se považovali za přirozené ochránce víry i církve a užívali proti bludařům tresty stanovené římským právem.34
Problém potlačování svobody víry a svobody vnitřního přesvědčení si císař neuvědomoval. Smutné je že si to neuvědomovali ani samotní křesťané, kteří za princip svobody víry a svědomí usilovali po tři staletí a pár let po jeho vybojování sami fyzicky potlačovali jinak myslící a věřící občany. Princip, který císař roku 313 povýšil na státní zákon, byl velice brzy samotným císařem, státem a i zásluhou nebdící církve porušován a o pár desetiletí později úplně popřen.
4.4 Problematika Konstantinova obrácení
Nemůže být pochyb o tom, že u Konstantina byly církevní problémy propojené se státními zájmy. Toužil po tom, aby pevná církevní organizace byla dobrou oporou organizace státní a víra církve faktorem, který by stmelil různorodé části impéria.
Je však třeba vážně revidovat často opakovaný úsudek, že Konstantina vedla k příklonu ke křesťanství politická úvaha35. Císař znal křesťanství od své zbožné matky Heleny a i jeho otec byl křesťanství nakloněn. Na přechod ke křesťanství byl již dávno připraven jako stoupenec monoteistického kultu boha Slunce, v říši již dlouho běžný a císaři sdílený. Odtud nebylo daleko k myšlence, že právě Bůh křesťanů je tím jediným nejvyšším Bohem.36
První náznaky Konstantinova obrácení ke křesťanství lze pozorovat okolo roku 312. Tehdy den před bitvou na Milvijském mostě měl on i jeho armáda kolem poledne vidění37, ve kterém spatřili na obloze zářící kříž s nápisem: V tomto zvítězíš. Toto vidění prý bylo potvrzeno hned následující noc, kdy císař dostal sen38. Na základě tohoto snu si pak Konstantin zvolil kříž s monogramem spojujícím první dvě písmena řeckého jména Kristus (X a uprostřed P) za svůj odznak a opatřil jím u Říma i své vojáky39.
Císař vidění i snu přikládal velký význam a i když se tehdy nestal přesvědčeným křesťanem, postavil se na stranu křesťanství40. Z toho, že křesťané tvořili v říši menšinu (asi 13-15% všeho obyvatelstva41), lze usuzovat, že jeho podporování církve nebylo (alespoň na počátku) motivováno jen nějakým politickým kalkulem.
U Konstantina je ale problematická teologická hloubka a základy jeho křesťanství. Ví se o něm, že studoval Písmo, účastvil se bohoslužeb a dokonce se sám pokoušel psát náboženské úvahy, které potom přednášel před shromážděným dvorem. Přesto s největší pravděpodobností nikdy opravdu nepochopil nejhlubší smysl křesťanského tajemství vykoupení. "Na začátku ariánských zmatků napsal r. 324 exponentům obou stran, Ariovi a alexandrijskému biskupu Alexandrovi, aby je smířil: ... promyslel jsem vznik a předmět vašeho sporu a došel jsem k přesvědčení, že tu jde jen o nicotnost. V žádném případě vaše záležitost neopravňuje k takovému nářku!"42 Konstantin nepochopil, že při Ariově útoku na božství Kristovo jde o popření podstaty křesťanství a tím se stala problematickou sama nauka o spasení. Netušil, že v duchovní situaci té doby neexistoval důležitější problém, který by mohl být pro křesťany více vzrušující.
Konstantin zřejmě věřil, že jeho rodičům Bůh žehnal a i jemu samému dal vítězství nad jeho odpůrci. Padli, protože jejich bohové jim nemohli pomoci a Kristův Bůh je přemohl. V tomto smyslu skutečně věřil v Boha, jejž vyznávali křesťané, v Boha stvořitele a ručitele za to, že ctnost bude odměněna, kdežto nevěřící odpůrci budou potrestáni, v Boha, kterému i on, císař, vděčí za svůj zdar a úspěch ve vládě. Proto císaři a říši prospěje ctění pravého a mocného Boha. Císař jej ctil a vedl obyvatele impéria k jeho uctívání, aby tím získal nebeskou pomoc a požehnání. V této víře je silný moment prospěšnosti, který Konstantin zřejmě nikdy nepřekonal. Pravděpodobně nikdy do hloubky nepochopil jádro křesťanské zvěsti evangelia, i když se o to snažil.43
To, že měl ze všech náboženství nejblíže ke křesťanství, ukazuje i ta skutečnost, že pro své syny a dcery osobně vybral křesťanské vychovatele. Přesto v jeho jednání zůstalo mnoho nekřesťanského. Příbuzné, které podezříval ze zrady, odstraňoval vraždou. Je možné, že stárnoucí císař podlehl v těchto věcech intrikám dvořanů a svých služebníků, přesto se nezastavil před zavražděním svého syna Krispa a své druhé ženy, o mnoho mladší Fausty. Tento čin, který mu vytýkala i jeho matka Helena, pobouřil veřejnost a zkompromitoval křesťany.44
Konstantin po celý život odkládal křest a přijal ho až krátce před smrtí. Vedle ohledu ne pohanskou většinu obyvatelstva, kterou byl zpočátku pravděpodobně poután, bylo pro něj patrně rozhodující magické pojetí křtu, v tehdejší církvi velmi rozšířené. Učilo se, že křest je nutný ke spasení a že smývá všechny hříchy do chvíle křtu spáchané a proto býval odkládán co nejdéle, nejraději až na smrtelné lože. I císařův syn Konstancius, ač křesťansky vychovávaný, se dal pokřtít až těsně před svou smrtí.45 Konstantinův postoj ke křtu tedy nemůže být hodnocen jako důkaz jeho vlažnosti ke křesťanství. Zároveň ale není jisté, jestli odkládáním křtu si neponechával "volné ruce" k jistým, ne moc křesťanským praktikám.
Důvody, proč přijal křest z rukou ariánského, tzn. nepravověrného biskupa Eusébia z Nikomedie, mohou být několikeré. Buď to může naznačovat jeho plné přiklonění se k ariánství, nebo šlo o jeho politický tah anebo to znamená, že na císařském dvoře a i na osobu samotného panovníka získali rozhodující vliv stoupenci ariánství.